Zatčení pro kardinála

Je to pokus o převedení vytí vlků do písmen. Koneckonců následující příběh je - také - o rokli Wolfsklamm. A protože se tak velkolepá soutěska jmenuje, dá se předpokládat, že název má svůj důvod. Proč by tam nemohli být vlci? Vždyť se tam potulovali i medvědi. S tímto příběhem je dokonce spojen osud posledního medvěda žijícího v Severním Tyrolsku. Ale o tom až později....
Zpět k Wolfsklamm.

Ano, a pak máte výhled na dva kostely. Na poutní kostel s přístavbami a - napravo na úbočí hory - na "původní kostel" svatého Jiří, Lindenkirche. Kostel "zu unserer Lieben Frau unter der Linde", jak se celým názvem jmenuje, stojí za návštěvu. Při nedávných restaurátorských pracích byly na stropě kostela objeveny fresky barokního umělce Christopha Antona Mayra (1720-1771), z nichž některé byly nyní odkryty a nejzachovalejší výjevy byly opraveny a zůstaly viditelné. Historie Georgenbergu sahá až do doby kolem roku 950. Tehdy zde blahoslavený Rathold von Aibling postavil první kapli a klášter pro malou komunitu mnichů. Tato dávná historie

Na tuto dávnou historii se odvolává i legendární výrok opata Alberta Grauße (1895-1973) u příležitosti zrušení kláštera Svatý Georgenberg/Fiecht nacistickým režimem v roce 1941, který snil o "tisícileté říši". "Tisíc let už máme za sebou," křičel představený řádu na pohůnky gestapa. Zpět do pravěku. V roce 1138 byl klášter povýšen na benediktinské opatství a brzy získal rozsáhlé pozemky v údolí Inntal a Achental (včetně jezera Achensee). Stal se hojně navštěvovaným poutním místem a byl pohřebištěm pánů ze Schlitters, Rottenburgu a dalších šlechtických dobrodinců. V roce 1450 udělil císař Fridrich III. klášteru ARREST PRO KARDINÁLA právo azylu, což dodnes připomíná sloup osvobození, lidově nazývaný "Weiß-Marter", u silnice do Georgenbergu. Ničivé požáry v letech 1284, 1448 a 1637 si vyžádaly rozsáhlou přestavbu. Mimochodem, v letech 1619 až 1622 byl klášter také vězením. Kardinál Melchior Khlesl, vídeňský biskup a kancléř císaře Matyáše II (vnuk císaře Karla V.) a jako takový šedá eminence v říši, upadl po smrti císaře v nemilost jeho bratrů Ferdinanda (budoucího císaře) a Maxmiliána "německého pána" a byl zatčen. Vzhledem ke své exponované poloze byl Svatý Jiří vybrán jako ideální vězení. Kvůli prominentnímu vězni a aby se zabránilo jeho propuštění, byli však poutníci podrobeni přísným kontrolám (strážní tým tvořilo 23 vojáků), proto se pouť téměř zastavila. To znamenalo obrovskou ztrátu příjmů a přivedlo klášter na pokraj zkázy. Aby toho nebylo málo, císařská rodina sice souhlasila s úhradou nákladů na živobytí vězně a jeho stráží (v konečném důsledku šlo o 7 000 guldenů), ale tyto dluhy byly splaceny až po 18 letech. Na druhou stranu musel být vězňův stůl - jak se píše v jednom dobovém dokumentu - "velmi bohatý, aby pan kardinál neměl důvod si stěžovat". Georgenberský pobyt rozhodně nebyl pro církevního hodnostáře hladovkou. On a jeho doprovod měli nárok na "10 nebo 12 jídel v poledne a v noci", a to "1 kuře v polévce, 1 kus hovězího masa, 1 kastraun (vykastrovaný beran) nebo telecí praty, 1 prut jehněčího, prut kuřete nebo ptáka, karminády (řízky) nebo rožně, večer Speiß nebo Picädl (malé tenké plátky telecího masa nebo jater) z Häpen (šunka), 2 zavařeniny, jedna z Castraunen a druhá z Lampfleischmeisch, Reiß, Kraut, Arditschoppen (artyčoky), grüne Arbesen (hrášek) nebo z jiného obß (ovoce) ain Spaiß, večer doprovodný salát. Dvakrát týdně teplá paštika nebo jiné jídlo z farmy. *) Kromě toho Khlesl pil hodně nejkvalitnějšího vína - takže nikdy netrpěl hladem ani žízní, vysoce postavený vězeň, jehož obraz můžeme obdivovat v refektáři svatého Jiří.

A jak se z horského kláštera stal klášter v údolí? Po dalším požáru v roce 1705 a kvůli neustálému nebezpečí lavin se klášterní komunita přestěhovala dolů do údolí do Fiechtu. Již v roce 1725 však byl zázračný obraz Bolestné Matky přenesen zpět na svatou horu, kde z trosek vznikl poutní hospic. Z bývalého opatství stojí za vidění ještě refektář se štukovou výzdobou a prelátův pokoj. V přízemí se nachází restaurace s velkou zahradou. Klenby kostela zdobí dvě velké a několik malých fresek v nazarénském stylu, které vytvořil Franz Lair v roce 1863. Zvláštní umělecký význam má hlavní oltář z 18. století, do něhož je začleněn vyřezávaný obraz Panny Marie Bolestné z roku 1415, který je důležitý pro poutě. Boční postavy svatého Jakuba a blahoslaveného Ratholda, stejně jako oltářní konstrukci se sedmi bolestmi Panny Marie a svatostánek vyřezal slavný Franz Xaver Nissl (1731-1804) z Fügenu v Zillertalu. Věž ze 17. století má dvě nižší románská patra s hlavicovými konzolami. Na úpatí skály, na níž trůní poutní soubor a která je zdaleka viditelná, se spojují potoky Stallenbach a Georgenberger Bach a vytvářejí potok Staner Bach. Stallenbach pramení v údolí Stallental, do kterého vede nenáročná turistická stezka (zdatní turisté mohou pokračovat k chatě Lamsenhütte a - kolem Binsalmu - k Engalmu). Cestou do údolí Stallental minete medvědí odpočívadlo, které připomíná zastřelení posledního severotyrolského medvěda 14. května 1898. Protože byl mistr Petz v předchozích letech několikrát spatřen, bylo ve vydání "Boten für Tirol" z 24. května 1897 doporučeno, aby poutníci na Svatý Jiří nosili kromě růžence také střeleckou hůl..... Je logické, že lovecká skupina vedená Constantinem hrabětem Thun-Hohensteinem, která 14. května 1898 tomuto poslednímu severotyrolskému medvědovi vyrazila dech, měla u sebe střelecké hole. Součástí party byl jako bijec také Johann Lindebner (nar. 1878) ze Stansu. "Obal Hansal", jak mu místní říkali, byl falešný, který by se vyrovnal i prolhanému baronu Münchhausenovi. Po zastřelení medvěda drasticky popsal, jak se náhle ocitl tváří v tvář medvědovi. Když se ho napjatě ptali, co se stalo dál, Hansal dlouho neváhal a odpověděl, jako by vystřelil z pistole: "Sežral mě!". Medvěda přežil o 63 let...

@ Peter Hörhager