První gramofon

"Dědečku - nebyl jsi superman, nikdy sis to nemyslel..." - Píseň skupiny S.T.S. se stala populárním hitem, přinejmenším v Rakousku, a poskytuje mi úvod do kusu novodobé historie. V seriálu "Příběhy s historií" by měli dostat slovo i originály a/nebo svědci současnosti. Byl jím obojí, můj dědeček. Žil v letech 1894 až 1988, a prožil tedy období, které se táhlo od počátku automobilové éry až dlouho po přistání na Měsíci. A tehdejší životní podmínky a každodenní život v malé tyrolské vesnici - žil ve Stansu - zde lze také popsat z první ruky. Sepsal své vzpomínky na dětství a mládí. Zde je jeho (životní) příběh:

"První významnou událostí, která mi utkvěla v paměti, byl atentát na rakouskou císařovnu Alžbětu (Sissi) 10. září 1898 v Ženevě, který spáchal anarchista Lucheni. Byla to vzpoura - pochopitelně se vichřice vyvolaná touto zprávou vtiskla i do mého sotva pětiletého mozku. A teprve později jsem pochopil reakci dospělých. Když dvorní průvod s císařovninou rakví procházel kolem pole, na kterém pracovali stánští sedláci, jeden ze zemědělských dělníků vykřikl: "Támhle jde - Kanec-Sau!" A pak se rozkřiklo: "Támhle jde!" A tak jsem se vrátil do domu. (Pozn. překl.: bavorská prasnice). Vzpomínky na drancování Schwazu a Vompu bavorskými vojsky během tyrolských válek za nezávislost v roce 1809 byly stále příliš silné. A Alžběta pocházela z Bavorska...

Nepamatuji si den vysvěcení farního kostela ve Stansu 28. října 1896, protože mi tehdy nebyly ani tři roky, ale pamatuji si stavbu arkád, úpravu hřbitova a jeho vysvěcení v listopadu 1898. Ano, i prvního zemřelého, který byl pohřben osm dní před vysvěcením hřbitova - byla to stará "marschallská" statkářka Maria Hechenblaicknerová. Když dnes (pozn. 1971) procházím hřbitovem k hrobu svých rodičů a své nezapomenutelné ženy Johanny i svých dvou nevinných dětí Anny a Josefa, vidím, že celý velký hřbitov bude brzy obsazen. Bylo by zajímavé vědět, kolik mrtvých je tam za mého života, nejméně tři generace (poznámka: u "starého" Laurentisukirche už je nový hřbitov).

Když o tom přemýšlím, uvědomuji si, kolik peněz a práce tito staří Stáni obětovali, a to zadarmo. Stavba kostela a hřbitova trvala od roku 1884 do roku 1898, tj. 14 let, během nichž téměř všichni práceschopní Stanaři pracovali každou neděli. Veškerý stavební materiál byl dodán zdarma, stejně jako potřebné dřevo. Dnes, v době hospodářské konjunktury, jsme sotva schopni tuto stavbu udržovat - to je rozdíl mezi včerejškem a dneškem...

Můj první den ve škole byl 2. května 1900. Škola byla ve starém Widumu, který stál na místě dnešního obecního úřadu. Mou učitelkou byla Marianna Herbstová. Velmi dobrá učitelka, která zemřela v roce 1918 během velké chřipkové epidemie. Kolem roku 1900 byla otevřena železniční stanice Stans, která napojila malou obec (600 obyvatel) na železniční síť. V roce 1901 koupil můj otec (Huberbauer) první odstředivku na mléko - a byl vysmátý. Protože ostatní zemědělci dávali mléko do bedny a druhý den ho jen odstředili.

Ve druhém ročníku školy jsem byl rošťák, když k nám na pozvání mého bratra Toniho přišel mistr pekař s obrovskou krabicí a obrovským trychtýřem. Postavil toto monstrum na velký kulatý stůl v obývacím pokoji, zacinkal s přístrojem a najednou se tato krabice začala bouřit (pozn.: dělat hluk).

Píseň, pochod a teď dokonce začíná mluvit! Sakra, kde to mluví? Váhavě se s bratrem Hansem připlížím ke stolu a - přemoženi zvědavostí - se odvažujeme nahlédnout do toho tajemného trychtýře - protože uvnitř musí být pekelný duch. Ach jo, nic jsme neviděli... Tak jsme zažili první gramofon ve Stansu.

Ještě si dobře pamatuji, že posledního medvěda v Severním Tyrolsku zastřelil hrabě Konstantin v oblasti Fiechter Spitze (pozn.: hora při vstupu do údolí Stallental). Logicky to pro mě jako pro malého kluka byl obrovský zážitek. Starý "Obal" (Johann Lindebner, sedlák, jehož vyprávění by dělalo čest baronu Münchhausenovi) byl tehdy ještě mladý a lovec ho jmenoval medvědářem. Ano, a skutečně - jak později popisoval - medvěd najednou stál před ním. "Ano, a co jste tedy udělal?" zeptali se ho. Jeho odpověď: "Sežral mě." Dožil se více než 80 let.

(Poznámka: Tato vyprávěnka je také součástí popisu soutěsky Wolfsklamm a hory Svatý Jiří)

V osmi letech jsem se s Hansem, který byl o dva roky starší než já, učil dojit velmi starou krávu - každý z jedné strany. Můj otec tvrdil, že s touhle krávou se toho moc zkazit nedá a že stejně brzy půjde k řezníkovi. Kráva byla dobrá a skoro si představoval, že má dva tak mladé dojiče. Každým dnem se zlepšovala, takže jsme brzy mohli otci pomáhat. A pak jsme si uvědomili, že to celé má háček: když jsme totiž byli připraveni, museli jsme s otcem vstávat v pět hodin ráno! "Buam (pozn. red.: kluci) vstávejte, jděte dojit, ale hned!" zněl jeho budíček, kterému jsme se logicky neodvážili odporovat.

A takhle u nás probíhala jedna adventní neděle (pozn.: poslední čtyři neděle před Vánocemi): v pět hodin dojení, protože v šest hodin byl slavnostní Rorateamt (ranní mše v adventu), kterého jsme se logicky museli zúčastnit. Po ní jsme si dali misku polévky a pak se šlo zase do chléva: vymetat hnůj, zatímco tatínek krmil dobytek. Hlavní mše byla v osm hodin a nikdy netrvala méně než hodinu a půl s otcem Gallusem. Byl to dobrý, ale velmi vytrvalý kazatel. Během bohoslužby doma maminka dávala knedlíky (které se podávaly každou neděli) do vařící vody. Podávaly se bez masové polévky - v létě se podávaly s domácím salátem, v zimě se zelím. Maso se podávalo jen o Vánocích, kdy se zabíjela vykrmená prasnice, na Hromnice (pozn. 2. února) jako "Lichtbraten", dále o Velikonocích a na den církve.

Když byla tato práce hotová, čekala nás večeře a - jako nedělní závěr - večerní růženec, který jsme se modlili na kolenou a který nikdy nesměl chybět. Teď už to byla opravdu neděle - ty dvě nebo tři hodiny do devíti hodin jsme strávili zpíváním, nebo buďme upřímní - křičením - jedné písničky za druhou za doprovodu otce na kytaru, a když měla dobrou náladu, tak i matky na harmoniku.

Nikdo si nedokázal představit, že jednoho dne bude rádio nebo dokonce televize samozřejmostí v každé domácnosti. Naše zábava spočívala ve zpěvu, muzicírování a hraní her - sbírání listí (karetní hra), Černý Petr, mlýn, liška a slepice, Mariaschen a podobně. Velká legrace byla, když náš tatínek vzal mezi zuby telecí provaz a požádal nás, batolata, abychom ho s ním stáhli z lavice u kamen. Samozřejmě jsme ho nikdy nesundali - dodnes mě udivuje, že jsme mu nikdy nevytrhli zuby. Ano - takhle vypadaly adventní neděle. Ale nemyslete si, že jsme byli nešťastní - to rozhodně ne, byla to ta nejpřirozenější věc na světě.

My jsme doma neměli vánoční stromeček (i když jsme měli les), ale od Mikuláše jsme dostali spoustu dárků. Jednou se na nás dokonce přišel podívat (pozn.: osobně) a samozřejmě v doprovodu Klaubaufa (pozn.: Krampusse), aby nás zlobivé kluky pokáral nebo dokonce odtáhl ve velkém koši. Po dlouhé válečné poradě jsme se s Hansem rozhodli bránit se všemi povolenými i nepovolenými prostředky. Opatřili jsme si pěkně tvrdé lískové tyče a rozhodli jsme se zakopat za kamny v obýváku a bránit se do krajnosti. A je to tak, poté, co nás Mikuláš poučil o všech našich hříších z předchozího roku, vybaven prutem a velkým košem, chtěl Klaubauf na nás rošťáky zaútočit svým dlouhým červeným jazykem jako na obrázcích čerta.

Ale my jsme rychle utekli za pec a boj byl na světě. Bránili jsme se, jako by nám šlo o život, a Hans udeřil čerta obuškem do hlavy. Zkrátka: zvítězili jsme a Klaubauf musel poražen odejít. Druhý den měl náš starší bratr Toni hlavu plnou čůrání (pozn.: boulí) - strašidlo bylo odhaleno a my jsme odhalili tajemství Mikuláše a Klaubaufa....!"

@ Peter Hörhager