Bavoři
spálený Schwaz
Ale: BAJER zachránil farní kostel...
"HOŘÍ", "POMOC", "HOŘÍ!", "ZACHRAŇTE SE, KDO MŮŽETE!", "DĚTI, BĚŽTE!", "PÁN BŮH POMÁHÁ!", "POHLED - TEĎ HOŘÍ DALŠÍ DŮM" - to drama muselo být onoho osudného 15. května 1809 nepopsatelné. První sloupy dýmu se nad Schwazem vznesly kolem čtvrté hodiny odpolední a 17. května bylo město jedinou obrovskou ruinou požáru. Záře požáru nad Schwazem a Vompem byla té noci vidět až v Mnichově. Požáru padlo za oběť 304 budov (včetně paláce Tannenberg, budovy báňského ředitelství, nové budovy školy, městské nemocnice), dva kostely (špitální kostel a kostel Bruderhaus), 97 stodol a chlévů pro dobytek, masná banka, šest skladů obilí a sladovnická pec, celkem 411 budov. Dvě důležité budovy byly požáru ušetřeny: františkánský klášter - plameny se již blížily ke klášterním zdem, když se náhle změnil vítr (což bylo tehdy považováno za "zázrak") - a farní kostel Marie Himmelfahrtové. Tuto unikátní stavbu zachránil - rozuměj - Bavor, tedy jeden z nepřátel žhářů. Plameny se již dostaly do průchodu z (hořícího) paláce Enzenberg ("Grafenbogen") do farního kostela. Dotyčný voják uhasil ještě malý zdroj požáru - kostel byl ušetřen.

BAYERN?
Napoleonova vojska,
TI, KTEŘÍ PŘEKONALI EVROPU A
VYPADLI A ZMIZELI.
Pravda! - Ale sousedé Tyroláků, vlastně to byli - jako potomci Bavorů - dokonce kmenoví bratři - se stali Napoleonovými spojenci a byli za to knížecky odměněni. Rakousko, Anglie a Rusko utrpěly v roce 1805 v bitvě u Slavkova těžkou porážku od Napoleonových vojsk. V prešpurském míru připadlo Tyrolsko a Vorarlbersko Bavorsku, které se na nátlak Francie připojilo k Napoleonovi a stalo se královstvím. A tak v letech 1806 až 1814 vlála bavorská vlajka i v Tyrolsku (s výjimkou měsíců v roce 1809, kdy byl nepřítel vyhnán ze země). Okupační vojska následně začala provádět řadu nepopulárních reforem. Byla zrušena tradiční samospráva (zmizel i název "Tyrolsko"), centrální vláda zakázala tradiční zvyky, zavedla všeobecnou brannou povinnost a tyrolští rekruti měli být povoláváni do Napoleonových armád. Stručně řečeno, byla zažehnuta rozbuška pro následné osvobozenecké války. Tím spíše, že Tyrolané se při předchozích vojenských taženích a vpádech do Bavorska nechovali ke svým nepřátelům lehce, a vzájemná nenávist byla proto vysoká.
Vraťme se k osudným květnovým dnům roku 1809, kdy generál Wrede táhl údolím Dolního Innu směrem na Schwaz s armádou o síle 12 000 až 15 000 mužů (včetně nejméně 4 000 jezdců), která se vydala na pochod. Tam se útočníci setkali s tvrdým odporem. Dr. Hans Seewald ("Der Brand von Schwaz") popisuje dramatické hodiny: "Třikrát Bavoři vtrhli hlavní ulicí vesnice Schwaz na pozice Lahnbachu u farního kostela, ale stejně často se museli vrátit. Zdálo se, že každý dům se proměnil v malou citadelu, z oken se střílelo a ze střech padalo krupobití kamení. Až po čtvrtém náporu se Wrede stal pánem trhu. (...) Zatímco Wrede uspořádal se svými důstojníky vítěznou hostinu ve Schnapperově hostinci ve vesnici, jeho vojáci, rozhořčení zuřivým odporem a těžkými ztrátami, začali rabovat v rozsahu, jaký se dosud málokdy viděl. Bavoři prošli každou uličku, vnikli do každého domu, prohledali každého obyvatele od hlavy až k patě a strhali z něj šaty, které se jim líbily. Zpustošili palác Tannenberg i ubohé a skromné hornické chatrče. Kdekoli se Bavorům dostala do rukou dívka, byla zneužita. Mnohé, které se postavily na odpor nebo se pokusily o útěk, byly zcela svlečeny a nahé pronásledovány uličkami trhu jako lovná zvěř. Četné ženy a dívky byly znásilněny za bílého dne uprostřed uliček a náměstí, přes sto dívek bylo odvlečeno do bavorského tábora ve Vompu a tam znásilněno." Je třeba poznamenat, že Wrede si od hraběte Tannenberga vzal několik tisíc guldenů výkupného a slíbil, že na oplátku ušetří trh. Wredeho zřejmě nikdy nenapadlo město ušetřit, protože bavorští vojáci později hlásili, že měli přísný rozkaz město zapálit. Důsledky požáru se odrazily ve vývoji počtu obyvatel. V roce 1808 měl trhový Schwaz 7500 obyvatel, v roce 1810 už jen 3869 a ve statistice z roku 1828 se objevuje pouze 3008 obyvatel. Zaplaťpánbůh - časy se změnily, Bavorsko a Tyrolsko se už dávno opět spřátelily...
Podle Seewalda přežilo požár v roce 1809 bez úhony jen asi 15 domů v bývalé obchodní a komerční čtvrti. A - což nás vrací na začátek - farní kostel.

Jedná se o největší gotický halový kostel v Tyrolsku. Schwaz byl v době rozkvětu hornictví nejen největším městem Tyrolska (cca 20 000 obyvatel), ale také druhým největším na území dnešního Rakouska. Innsbruck, hlavní město spolkové země, měl i tehdy pouhých 5 000 obyvatel.
Zvláštní architektura kostela souvisí s tehdejší populační explozí. Trojlodní halový kostel, který byl postaven v letech 1460-1478 pod vedením Hanse Mitterhofera a jeho syna Gilga, se již po několika letech ukázal jako příliš malý a již v roce 1490 bylo rozhodnuto o jeho rozšíření. Mnichovský architekt a sochař Erasmus Grasser přišel s geniálním nápadem přistavět k hlavní lodi stejně velkou loď, čímž - spolu se dvěma bočními loděmi - vznikly zmíněné čtyři lodě. Mitterhoferův kostel byl navíc rozšířen o dvě lodě. Dvě lodě nebyly jen architektonickým prvkem - odpovídaly také tehdejšímu společenskému uspořádání obce: neexistovala zde jednotná obecní správa, ale horníci, kteří podléhali hornímu soudci, a občané, kteří nepracovali v dole, kteří podléhali krajskému soudci. Severní loď byla vyhrazena občanům, jižní chór horníkům. Obě skupiny si zřejmě ani v kostele nerozuměly - podél prostřední řady pilířů byla postavena 1,5 metru vysoká dřevěná dělicí stěna. Dřevěná stěna je již dávno odstraněna, stejně jako - bohužel - gotický, 18 metrů vysoký vysoký oltář od norimberského umělce Veitha Stoße, který by dnes rozhodně patřil na seznam světového dědictví. Obyvatelé Schwazu mu zaplatili 1166 guldenů v hotovosti. Padl za oběť barokizaci kostela. Na počátku 20. století byl kostel znovu regotizován a z této doby (1910) pochází novogotický hlavní oltář.Při vstupu do kostela hlavním vchodem na impozantním západním průčelí, které jako obrovská kulisa uzavírá ulici Franz-Josef-Straße, upoutá pozornost především křtitelnice z kramachského mramoru (1470). Barokní varhanní prospekt, zbytky gotických vitráží a nové vitráže od profesora Freda Hochschwarzera (1914 až 1990), boční oltáře (sedící Madona na Firmském oltáři pochází z 15. století), křížový oltář, Fürstenchörl se 14 erby zemí císaře Karla V., epitafy Ulricha Fuggera a Hanse Dreylinga, mramorové náhrobky Christiana Tänzla a Anny Hoferové - ve farním kostele ve Schwazu je toho hodně k vidění. Při zvláštních příležitostech je možné vystoupat do pětipatrového krovu. Za tímto účelem byl u Telfsu vykácen celý les. A kostel je obložen 15 000 měděnými deskami, protože ve schwazských tunelech - síť tunelů je prý dlouhá celkem 500 kilometrů - se vytěžilo mnohem více mědi, konkrétně 70krát více, než stříbra. Poznámka: tento měděný náklad na střeše farního kostela váží přibližně 150 tun a - je třeba také zmínit:
Také
2 657 pozlacených
šperků
Zlatá střecha
V INNSBRUCKU
Mají KORUNU
VYROBENOU ZE SCHWAZERSKÉ MĚDI.
A pak jsou tu dvě věže. Původní věž visí o více než metr severněji a již v roce 1558 bylo zaznamenáno, že je "poškozená a otřesená". Protože Centrální komise ve Vídni v roce 1904 zakázala zvonění, byla na přelomu let 1910/1911 postavena na východním rohu hřbitova (dnešní Stadtpark) nová věž, v níž je nyní umístěn zvonicí mechanismus (včetně slavného zvonu "Maria Maximiliana", odlitého v roce 1503 Petrem Löfflerem, který patří k největším historickým zvonům v Tyrolsku).
Dvoupatrová márniční kaple před farním kostelem na severu je sakrálním skvostem. Nad zadním portálem je umístěna pamětní deska z roku 1506, která připomíná naši pomíjivost. "Zde ležíme všichni stejně, šlechtici, rytíři chudí a také bohatí," stojí na ní. Na schodišti do horní "kaple svatého Víta" jsou vytesány ropuchy, ještěrka a had - jako symboly rozkladu. Oltář v kapli, postavený v roce 1511, je nejvelkolepějším dílem pozdně gotického umění, které se ve Schwazu dochovalo. Jeho autorem je allgäuský sochař Christoph Scheller.
A ještě jednu "přístavbu" je třeba zmínit: "Grafenhaus" neboli Enzenberský palác, k němuž - ve velké výšce - vede přímý přístup do kostela a na varhanní půdu přes na začátku zmíněný "Grafenbogen". Členové obchodnické rodiny Tänzlů, kterým palác v té době patřil, používali tuto chodbu, vybudovanou kolem roku 1520, aby se dostali na své lavice na kruchtě, aniž by si namočili nohy. Mluvíme o chodbě, v níž již tehdy plápolaly první plameny, které uhasil nepřítel...
@ Peter Hörhager
